Prvním kdo se zajímal o anatomii byl Galénnos z Pergama (129-205/211), řecký lékař působící v Římě, kam byl povolán císařem Markem Aureliem. Byl i osobním lékařem jeho syna - Marka Aurelia Commoda. Své anatomické znalosti získával Galénnos jako lékař gladiátorů a pitvou opic a vepřů. Přímou pitvu lidských těl pravděpodobně neprováděl. Do anatomie uvedl názvy pro atlas, Achillovu šlachu, diafýzu a epifýzu dlouhých kostí, m. masseter a m. cremaster. Rozlišil prvních sedm hlavových nervů a popsal trojvrstevnou stavbu stěny tepen. Anatomické poznatky shrnul do spisu "O anatomických pozorováních". Zdrojem řady Galénnových omylů bylo přejímání nálezů získaných pitvou zvířat a jejich aplikace v anatomii lidského těla. Galénovy anatomické údaje převzal a v literárním zpracování pro středověkou medicínu zachoval Avicenna. Tyto znalosti se pak staly i výchozím pramenem Vesalovy anatomie.

Avicenna (Abu Ali Husajn ibn Sina al Buchari) (980-1037) získal lékařské vzdělání v Buchaře, kde jako sedmnáctiletý úspěšně léčil bucharského emíra, což mu umožnilo přístup a studium emírské knihovny. Zde se seznámil se spisy Hippokrata a Galénna. Encyklopedickým způsobem obsáhl antickou a východní literaturu v rozsahu, který značně přesáhl hranice medicíny. V anatomických názorech nebyl originální - převzal Galénovy údaje a shrnul je v prvním dílu svého nejvýznamnějšího díla "Kánonu lékařství". Kánon se stal v latinském překladu nejvýznamnější učebnicí evropské středověké medicíny, podle které se vyučovalo lékařství (a v jeho rámci i anatomie) až do 16. století. Avicennovy spisy zachovaly nejvýznamnější antické anatomické znalosti až do vzniku Vesalovy první vědecké anatomie.

Kánon lékařství vznikl v letech 1014-1129. Rukopisný text mající asi 12 000 stran, byl rozdělen do pěti svazků. Anatomií se zabývá první díl. Dílo bylo z bagdádského chalífátu přeneseno do Kordoby, kde jej Gerrard Kremonský (1114-1187) začal překládat do latiny a spis se pak postupně šířil po evropských universitách. Avicenna sám nepitval a pitvě pravděpodobně nebyl ani přítomen. Anatomické znalosti převzal od Galénna včetně jeho omylů. Přes poměrně malé anatomické znalosti byl Avicenna neobyčejně bystrým léčitelem, jehož etický přístup k nemocným a diagnostický postřeh, jsou inspirativní i dnes.

Zásadním obratem byl vědecký přístup, který zvolil Andreas Vesalius (1514-1565). Působil jako profesor anatomie na universitách v Itálii, zejména v Padově, později byl osobním lékařem Karla V. a Filipa II. Při studiu stavby lidského těla vycházel důsledně z poznatků získaných při pitvě. V roce 1543 vydal v Basileji "De humani corporis fabrica libri septem", dílo, které se stalo základem novodobé anatomie. Spis má 870 stran a obsahuje důkladný popis lidských orgánů a jejich vztahů. Vesalius je srovnává s poměry u zvířat a ukazuje, že dosavadní galénovská anatomie vycházela pouze ze znalosti anatomie zvířat. Vesalius zároveň vysvětluje funkce orgánů a popisuje také patologické poměry. Bohatou obrazovou část spisu tvoří dřevoryty zhotovené většinou podle kreseb J. S. Calcara, krajana Vesaliova a žáka Tizianova. Calcar je také autorem předlohy tohoto Vesaliova portrétu z roku 1542.

Svaly a kosti jak je zachytil Calcar v renesančním pojetí figurální kompozice ve spisu "De humani corporis fabrica libri septem". Krajina s městem v pozadí zdůrazňuje sounáležitost člověka a přírody.