I dnes, v době počítačů a virtuální reality, není kvalitní výuka anatomie možná bez vlastní zkušenosti mediků, kterou získají při skutečné pitvě. Možnost prohlédnout a prostudovat anatomické vztahy na skutečném těle je pro ně nenahraditelná.
Tuto možnost bychom nemohli našim studentům nabídnout, bez velkorysého rozhodnutí našich dárců věnovat své tělo po smrti pro potřeby výuky a výzkumu na lékařské fakultě.
Anatomii tak díky nim můžeme vyučovat nejen pro studenty lékařství a stomatologie, ale i pro řadu zdravotnických bakalářských oborů. V našem ústavu se vzdělávají také graduovaní lékaři, kteří si takto mají možnost ověřit své poznatky nebo nové postupy dříve než na živém pacientovi.
Tyto naše úkoly není možné realizovat bez dobrovolného dárcovského programu. Náš ústav spravuje registr zájemců o možnost darovat své tělo pro výše uvedené účely na 1. LF UK.
Dárcem se může stát každý občan ČR, starší 18 let. Se zájemcem je sepsána smlouva, kdy zájemce dává souhlas se zařazením do registru a použitím svého těla po smrti pro potřeby výuky a výzkumu.
Po úmrtí dárce, náš ústav převezme tělo, které je následně využito při výuce/výzkumu a nakonec pohřbeno. Dárce si může ve smlouvě zvolit možnost anonymního rozptylu či předání urny se svými ostatky osobě, kterou uvede ve smlouvě.
Do registru je možné se přihlásit na emailové adrese anat@lf1.cuni.cz , kam je možno se obracet i s doplňujícími dotazy.
Jednou ročně je jako poděkování pořádána ekumenická bohoslužba za naše dárce, jako výraz naší vděčnosti.
Více o našem dárcovském programu je v níže uvedeném textu.
Z bílé stěny nad schodištěm Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy vystupuje Zoubkova socha Thysis. Na desce pod ní čteme: "S hlubokou vděčností myslíme na ty, kteří svým velkorysým darem umožnili, aby anatomie byla místem, kde zemřelí učí živé." Dárců těl je dnes kupodivu dost. Dlouho to bylo právě naopak.
"Jednou, když jsem seděla ve vestibulu v anatomickém ústavu, vešel starší pán a zeptal se mě: Chci vám darovat svoje tělo. Za kým mám jít?" vzpomíná pražská medička Dagmar Bahníková. "Moc mě to překvapilo, s tím se člověk hned tak nesetká. Říkal, že chce udělat něco pro lidi, kteří se v nemocnicích jednou budou starat o jiné."
Profesor Miloš Grim, přednosta Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, má ve svém sekretariátu nenápadnou skříň. Když ji otevře, odhalí se pohled na čtyři řady naditých šanonů s nápisy na hřbetech. Muži, Muži, Muži ... na půl druhé police. A pod nimi Ženy, Ženy - celé dvě řady. Jsou to smlouvy s lidmi, kteří by rádi darovali své tělo na výuku studentů anatomie. Dohromady je jich kolem šesti tisíc a přibývají další.
O těla bývala velká nouze. V osmdesátých letech napsal anatom L. Malinovský z brněnské univerzity: "Za poslední léta si vzpomínám pouze na jeden případ dobrovolné dárkyně - staré ženy. Nechtěla, aby jí bratr alkoholik vypravil nejlevnější pohřeb a zbylé peníze propil. Každoročně se sice hlásí několik dárců, ale ti mají představu, že těla vykupujeme a oni budou moci takto získanou částku použít ještě za života. Když zjistí, že těla nevykupujeme, už se neohlásí."
V moderní době se těla pro studium anatomie získávají především od dárců. V 80. letech minulého století, kdy psal svoji zprávu brněnský anatom L. Malinovský, hrozilo, že se studenti nebudou mít na čem učit, a tak lékařské fakulty dělaly nábor mezi starými lidmi. Pokud někdo nakonec svolil, že svým tělem po smrti pomůže výuce medicíny, vedly ho k tomu především ušlechtilé úmysly.
"Když někdo zemřel například v domově důchodců a neměl pozůstalé, obracely se tyto instituce z určité tradice na nás," vzpomíná Miloš Grim na další zdroj pitevního materiálu. S dárci začala fakulta později uzavírat dohodu. Dárců bylo málo, a tak byla dohoda hodně jednostranná. Fakulta se zavázala, že převezme všechny náklady a nestanovila si prakticky žádná omezení. V praxi to vypadalo tak, že se na náklad školy vezlo tělo třeba až z Bruntálska, a po skončení pitvy fakulta platila všechny náklady spojené s pohřbem. Neexistovala možnost tělo odmítnout.
Takové smlouvy se uzavíraly až do roku 2000, ještě dlouho poté, co dárců začalo rapidně přibývat. Pro školu to byla velká finanční zátěž, a tak se poslední tři roky podepisuje nová smlouva. Podle ní se zájemce zařazuje do registru potenciálních dárců. A škola se zavazuje, že hned jak se dozví o jeho úmrtí, dá vědět, zda jeho tělo použije.
Představa, že je možné tělo lékařům prodat a že to je dobrý obchod, panuje mezi lidmi dodnes. "Myslím, že taková transakce byla možná jedině v jistých anglických románech," soudí Miloš Grim. "Mystérium smrti je téma, které lidi hodně zaměstnává a pro autory dobrodružných románů je jistě velmi atraktivní. Právníci mě navíc ujistili," prozrazuje, "že není možné, aby mi někdo prodal své tělo, a pak si s ním odešel pryč. Protože on má vlastní práva a já nemám možnost svůj nárok na jeho tělo uplatnit." Ich formu používá profesor Grim po právu. Smlouvy s dárci totiž podepisuje jako zástupce univerzity osobně on.
Šanony v dárcovské skříni se rychle plní hlavně zhruba posledních osm let. "Z rozhovorů s dárci se dovídáme, že čím dál větší roli hraje disproporce mezi cenou nejlevnějšího pohřbu a výší státního příspěvku na pohřeb," prozrazuje Miloš Grim. Konkrétně, nejlevnější pohřeb bez obřadu stojí deset tisíc a stát přispívá pěti tisíci. "Řada lidí nechce zatěžovat pozůstalé výdaji za pohřeb, a tak své tělo svěří nám. Tím ale nechci popřít, že ti lidé se vždycky snaží prospět medicíně a výchově studentů," zdůrazňuje profesor Grim.
A co se s těly děje poté, co se za nimi zavře brána anatomického ústavu? Studenti musí dostat tkáně k pitvě v takové podobě, v jaké se s nimi jednou setkají u živých pacientů. Tkáň musí zůstat pružná, a tak se těla balzamují a ponechávají zhruba rok ve vanách s fixační tekutinou. Teprve pak se dají použít.
Pro laiky je anatomický ústav Karlovy univerzity tajemným místem. Kolují například "zaručené" informace, že se v tomto anatomickém ústavu po válce pitvala těla německých vojáků. Profesor Grim však pochybuje: "Pokoušel jsem se to ověřit u lidí, kteří tu byli od roku 1945, a došli jsme k závěru, že to není možné. Ví se přesně, co se tu odehrávalo v květnu 1945. Kde by byla těla zastřelených v Pražském povstání do doby kolem 15. května, než přišel český personál, schopný je balzamovat a konzervovat?"
Podobné fámy podle přednosty ústavu vznikly snad proto, že tu do roku 1945 byl ústav německé lékařské fakulty, zrušené Benešovým dekretem. "Německý ústav byl ještě před květnem opuštěn. Nemohu vyloučit, že tu zůstala nějaká těla německých vojáků z té doby," připouští profesor Grim. "Ale nemluvil jsem s nikým věrohodným, kdo by řekl, že pitval tělo zastřeleného vojáka wehrmachtu nebo SS."
"Před pitvami studentům detailně vysvětlujeme, proč pitvají, jak se to dělá, koho pitvají a za jakých okolností se dárci rozhodují," prozrazuje profesor Grim. "Čtu jim z dopisů dárců. Diskutujeme s nimi. Věcnost a rozsah toho, co budou muset nastudovat, převažují nad pocity. Pitvy chtějí také často vidět studenti posledních tříd gymnázií, kteří se hlásí k přijímacím zkouškám na lékařskou fakultu. Asi si chtějí ověřit, jestli je pitva neodradí."
Studenti pitvají v prvním a druhém ročníku. Jsou ještě ve věku, kdy si člověk připadá málem nesmrtelný. S jakými pocity asi berou do ruky skalpel?
Podle slovenského studenta Adama Babička je to úplně jiné než probírat věci teoreticky. "Myslím, že darování těla je velký čin, protože mnoho lidí zemře a nic z toho není," soudí věcně. On sám by prý spíš než tělo daroval orgány, protože to pomůže živým.
Dagmar Bahníková přiznává: "Když člověk začíná pitvat, říká si: Tak tohle byl živý člověk, a má z toho zvláštní pocit. Ale pak ho překoná. Pitvy mi daly hodně. Najednou mi bylo jasné ledacos, co jsem do té chvíle nechápala."
Každý obor se vyvíjí, a tak se naskýtá otázka, jestli dnes medici pitvají těla dárců jinak než dejme tomu před půl stoletím. "Pitva pro mediky se obsahem za padesát let nezměnila, neboť se nezměnila ani naše tělesná schránka," konstatuje profesor Miloš Grim. "Změnilo se ale prostředí pitevny, její vybavení, hygienické zázemí, přišla omezení daná limity použití toxických látek, přísnější požadavky na ochranu pitvajících." Do Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty však přicházejí pitvat také lékaři chirurgických oborů. Ověřují si tam nové postupy a techniky, které přinesl rozvoj lékařských technologií a zobrazovacích metod. "To je velký rozdíl oproti situaci před padesáti lety, kdy nebyla rozvinutá mikrochirurgie a endoskopické výkony," srovnává přednosta anatomického ústavu.
Každý rok, když skončí několikatýdenní práce studentů na pitevně a těla pitvaných jsou připravena k odvozu do krematoria, pořádá se v kostele Panny Marie Bolestné u Alžbětinek v Praze Na Slupi ekumenická bohoslužba a rekviem za dárce těl. Zatím poslední bohoslužba za dárce se konala v prosinci.
"Před šesti lety s tím přišli sami studenti a přednosta anatomického ústavu Miloš Grim," vzpomíná docent Zdeněk Susa, lékař a pomocný kazatel, který bohoslužby vede za českobratrskou církev evangelickou. "Říkali, že zacházejí s těly lidí, kteří odešli bez rozloučení, a cítí, že na konci něco chybí. Hledali, jakou formu tomu dát. Vymysleli ekumenickou bohoslužbu a dali ji za úkol církvím jako profesionálům, kteří si s tím poradí." Katolický kněz Tomáš Vlasák si nechal všechno pečlivě vysvětlit, probral to s věřícími, a otevřel záměru fakulty svůj kostel. Když iniciátoři zvažovali, kdo by ho ekumenicky doplnil, volba padla na docenta Susu.
V úvodu "bohoslužby slova" přednosta anatomického ústavu vyjádří "pocit vděčnosti a úcty k životu, který skončil tak šlechetným skutkem". Kazatel vysloví prosbu "za studenty a učitele lékařských fakult, za etiku ve studiu, v praxi i ve výzkumu, za to, aby si vždy uvědomovali, že každý pacient je člověk s plnou lidskou důstojností, že je člověk s tělem a duší neoddělitelně a že není možné zabývat se jedním a to druhé pominout." Přicházejí pozůstalí po dárcích těl, studenti, kteří právě dopitvali, promluví "od srdce", někteří zahrají nebo zazpívají. Ve své promluvě zdůrazňuje Zdeněk Susa pravidelně, že zdravotníci jsou nadáni "zvláštní citlivostí a - ať chtějí nebo nechtějí - vnímají stíny lidských životů a musejí se s nimi nějak vypořádat. Už od prvního ročníku na fakultě, když stojí nad mrtvým lidským tělem při anatomické pitvě."
"Je to tak nějak dotaženo do konce, těla se neberou jako samozřejmost," snaží se vyjádřit své pocity studentka Dagmar Bahníková. "Je to o tom, zda existuje život nad životem..." Jak napsal americký spisovatel Robert Fulghum, sám unitářský kazatel: "Rituály jsou tu od toho, aby nás zbavovaly strachu ze smrti." I ze smrti, která posloužila živým.
snímky: HN - JAN ŠILPOCH REPRO: ARCHÍV
Autor/ři:NAĎA KLEVISOVÁ
Zpět na vrchol
© Anatomický ústav 1.LF UK